O besedě se spisovatelkou Halinou Pawlovskou, kterou jsme v naší škole uspořádali v březnu 2016, píše zpravodajský server Čtidoma.cz






logo

V březnu 2016 jsme měli možnost uspořádat v naší škole besedu a autogramiádu paní Haliny Pawlovské. Naši studenti byli na známou spisovatelku skvěle připraveni a zahrnuli ji velkým množstvím otázek. Této besedy se zúčastnily i redaktorky zpravodajského serveru Čtidoma.cz., které pak o ní na základě dotazů našich studentů napsaly poutavý článek. 



Halina Pawlowská: Prsa mě dostala do televize i v Německu

V mládí chodila za školu. Svůj úspěch považuje za dílo náhody a Banánové rybičky byly vlastně omylem. Jak Halina Pawlowská přišla k tomu, že plní titulní stránky časopisů?


Jak jste se stala spisovatelkou?

Byla jsem zvyklá psát, protože mi na škole dali zadání a já psala ráda. Pak jsem byla v kavárně Slavia. Přišel ke mně takový kluk a říká mi, že mám dobrý smích. Pak se mě zeptal, kam chodím na školu. Říkám, že asi půjdu na žurnalistiku. Doporučil mi, abych šla na FAMU, na scénáristiku, protože tam se píše. Vůbec jsem nevěděla, že taková škola existuje. Nicméně mě vzali a začala jsem tam chodit. Když jsem byla ve třetím ročníku, tak za mnou přišla taková holka, která mi říká: "My jsme spolu chodily na jazykovku. Já si tě pamatuju. Někdo mi řekl, že píšeš povídky a já jsem se rozhodla, že budu vydavatelka. Nemáš nějakou knížku, že bychom začaly?" Dala jsem jí přečíst jednu filmovou povídku a ona se rozhodla, že to vydá.

Měla jste hned na začátku úspěch?

Knížka se prodávala. Svaz spisovatelů mě dokonce vyslal na knižní veletrh do Německa. Šla jsem na autorské čtení v rámci veletrhu, kde byla spousta lidí. Měla jsem jít do místnosti, která byla úplně narvaná klukama mezi čtrnácti a sedmnácti lety. Nebyl tam nikdo jiný. Z mého úhlu pohledu žádný dospělý člověk a žádná žena. Měla jsem tam číst svoji knížku, která byla určená spíše mladým ženám. Nejdřív jsem to odmítla číst. Vydavatelka mi na to řekla, že máme placený čas. Začala jsem číst. Když jsem byla asi na druhé stránce, tak se ti kluci překvapivě začali smát. Popisovala jsem, jak mi rostla prsa, což je zřejmě pobavilo. V tu ránu, jak se začali smát, udělali všichni novináři nálet. Do té doby se totiž nikdy nestalo, že by se někdo začal smát při autorském čtení. Okamžitě jsem byla v německé televizi jako talent z České republiky. Šlo to velmi rychle jenom díky tomu, že se ti kluci smáli. Proč tam ti kluci vůbec byli? Byli z nějakého učňáku, a to bylo jediné místo, kde si mohli sednout. Vlastně způsobili, že jsem se stala mezinárodní spisovatelkou. Náhoda hraje někdy velkou roli.

Jakým způsobem píšete?

V každém období to mám trochu jinak. Teď píšu mezi jedenáctou a druhou v noci. Mám rituál. Pustím si Prima LOVE. Úplně nejvíc mě inspirují Sběratelé kostí a Myšlenky zločince. Jenom to poslouchám, abych nebyla sama v tichu. Měla jsem zase období, kdy jsem psala od devíti ráno. Pak mám období, že mám smlouvu a musím něco odevzdat. Vždycky si totiž myslím, že mám strašně moc času a potom nemám žádný. Takhle to bylo i na škole, kde jsme museli odevzdávat stopadesátistránkový scénář. Měli jsme ho odevzdat například ve středu a bylo na to půl roku. V pátek jsem zjistila, že už je ta středa a já nic nemám. Potom jsem psala pořád. Už jenom fyzicky je náročné, aby člověk za tak krátkou dobu napsal stopadesát stran. Pořád mi to trochu zůstalo.

Vidíte na sobě nějaký vývoj své tvorby?

Od svých deseti let asi do mých čtyřiceti jsem si myslela, že nejdůležitější jsou ty vztahy mezi ženami a muži. Pořád si myslím, že je to dobrý. Už to mnou tolik nelomcuje. Dřív, když jsem šla na mejdan a s nikým se tam nelíbala, neměl pro mě takový večírek vůbec cenu. To už si taky nemyslím. Takže takhle nějak je to v té tvorbě.

Dovedete si představit, že nebudou papírové knihy, ale budeme číst jenom elektronické?

Umím si to představit. Nahrávám knihy jako e-knihy. Před deseti lety si všichni mysleli, že nastane velký boom e-knih, které vytlačí papírové knihy. Kupodivu se to nestalo. Vždy, když jedu na čtrnáctidenní dovolenou, potřebuju osmnáct, devatenáct knih. Knihy matou. Vypadají, že jsou tlusté, ale nejsou. Mají matný papír, velká písmena, ale velmi málo textu. Když jsem u moře, tak si velmi ráda čtu a jedna kniha mi na den nestačí. S objevením čtečky jsem byla úplně nadšená. Odjela jsem jenom se čtečkou a časopisem Týden do Itálie. Čtečka se mi rozbila hned první den. Měla jsem jenom ten časopis na měsíc. Znala jsem úplně všechno, co tam bylo. Od té doby si vozím papírové knihy a čtečku.

Co znamená název Banánové rybičky?

Den jako stvořený pro banánové rybičky byla novela od Salingera. Bylo to o tom, že hlavní hrdina se utopil, protože v osmnácti letech ztratil smysl života. Podtitul pořadu Banánové rybičky jsem dala "Jak přežít", což znamenalo, jak přežít, aby člověk nikdy neztratil smysl života. Byla to asi první talk show v České televizi.

Jak vůbec vznikl pořad Banánové rybičky?

Vznikl omylem. Byla jsem u ředitele televize. Měla jsem připraveny dva projekty. Jeden z nich byla veselá talk show, druhý pořad o knihách. Dohodli jsme se a já si myslela, že budeme mít pořad o knihách, proto jsem ho nazvala Banánové rybičky. On si myslel, že jsme se dohodli na talk show. Ve výsledku jsem tedy měla zábavnou talk show, která se jmenovala Banánové rybičky. Trvaly devět let. Měla jsem asi 650 hostů.

Podělila byste se s námi o nejzajímavější momenty?

Nejhorší byl olympionik Lukáš Polert, protože na všechno říkal nevím, takže moderátorova smrt. Byla tam s ním herečka Eva Holubová, která pochopila, že to s tím Polertem není v pořádku. Pak za něj začala odpovídat. Začala se před něj dokonce naklánět. V závěru mu skoro seděla na klíně, takže nebyl vidět. Byl to docela dobrý díl.

Nějaké další zážitky?

Pak jsem tam měla jednou opici, kterou přivedl pan Berousek ze stejnojmenného cirkusu. Přivedl šimpanze Ferdu. Ten tam seděl. Poté se vymrštil a políbil mě na hruď. Berouskovi to připadalo báječně legrační, což vůbec nebylo, protože jsem tam měla asi měsíc cucflek a hrozně to bolelo. Asi za tři dny jsem se dočetla, že cirkus Berousek věnoval šimpanze Ferdu pražské ZOO, protože už nemohl déle setrvat v cirkuse kvůli nezvladatelnosti. Říkala jsem si, že jsem měla štěstí, když mě ten opičák jenom líbal.

Byla vždy s hosty pořadu snadná spolupráce?

Jednou jsem tam měla Karla Gotta s Miroslavem Donutilem. Karel Gott byl jediný, který mě z těch 650 hostů předtím pozval domů. Myslela jsem si, že se mě bude ptát, na co se ho budu ptát. Ale on se vůbec neptal. Rovnou mi říkal, co bude říkat. Dohodli jsme se, že se na to nějak nenápadně zeptám. Začalo se točit, a aniž jsem se kohokoliv na cokoliv ptala, vzal si slovo Donutil. A mluvil a mluvil, čtyřicet minut mluvil. Čekala jsem, až se nadechne, že mu do toho skočím a zeptám se toho Gotta. Vůbec se nenadechl. Takže jsme museli s oběma natočit dva díly poprvé a naposledy v Banánových rybičkách. Jinak bychom měli díl, kde mluví Donutil a Karel Gott by vypadal jako idiot. Udělali jsme to tak, že v dalším díle mluvil jenom Karel Gott.

Jak jste si vybírali hosty?

Měla jsem jednoduchou zásadu, že host mi nesmí být dopředu nesympatický. Z toho tak vyplynulo, že tam nebyl ani jeden politik.

Když se ohlédnete zpátky, vybaví se vám nějaká vzpomínka na školní léta?

Určitě, škola mě samozřejmě poznamenala. Na devítiletku jsem chodila docela ráda. Moje máma byla učitelka, takže pro mě to bylo těžké. Byla velice přísná na svoje žáky, na sebe i na mě. Říkala mi, že se špatně učím. Byla učitelka češtiny, němčiny a občanské nauky. Tvrdila, že jedničkáři jsou chytří, ti, co mají dvojky, jsou průměrní, a pak už jsou úplní blbci. Já jsem na gymnáziu měla čtyřky, tam jsem se jí úplně vymkla. Na základní škole mi pořád říkala, že se strašně špatně učím. Nedávno jsem našla žákovskou knížku. V úžasu jsem koukala, že jsem v osmé třídě měla ze všech předmětů samé jedničky, jenom jednu dva mínus z němčiny. Ukázala jsem to mamince a říkám jí: "Tys mi tvrdila, že jsem se špatně učila. A já tady mám úplně samé jedničky." Matka se tak na mě podívala a říká mi: "Ale ty tvoje jedničky nebyly čistý."

Co vám škola dala?

Musím říct, že to, co umím, jsem se asi naučila na té základní škole, kde je pro člověka všechno nové. Gympl mi připadal hrozně přísný. Vlastně jsem tam nechodila moc ráda, takže jsem chodila i za školu. Pak jsem se tam zase vracela, protože jsem vždycky byla do někoho zamilovaná. Nakonec mi to taky asi dalo hodně, co se týče třeba angličtiny nebo české literatury.

Co všechno momentálně děláte?

Hlavně píšu. Pak vystupuju v rádiu. Dvakrát měsíčně moderuju Tobogán a jednou měsíčně mám talk show na rádiu Dvojka, tam čtu svoje povídky. Na rádiu Čas mám denně glosu. Mám v běhu filmový scénář, ale nejsem si jistá, jak to dopadne. A zároveň připravuju novou knížku. Také vystupuju. Jezdím neustále po republice a asi pětkrát do měsíce mám divadelní vystoupení one woman show.

Kolik hodin denně v průměru pracujete?

Pro mě je práce to psaní. To všechno ostatní je daleko snazší. Psaní věnuju dvě až čtyři hodiny denně.

Co pro vás psaní znamená?

Je to pro mě zdroj obživy. Nic jsem nezdědila, všechno jsem si vypsala. To je docela dobrý pocit. Když dlouho nepíšu, protože nemusím, tak najednou začnu být taková nepokojná.

V čem se kromě psaní cítíte nejlépe?

Ještě mám nejradši, když vystupuju v té one-woman show. Všechno si můžu řídit podle sebe. Když na mě přijde pět set až šest lidí, tak tam chtějí přijít. Publikum je pozitivně naladěné. Je to vyčerpávající. Jsem sama dvě hodiny na pódiu, ale je to taková příjemná únava.

Jak těžké je v současné době prorazit a být spisovatelem, který si na sebe vydělá?

Nestane se to hned. Když napíše něco někdo ze showbussinesu, jsou na to všichni zvědaví. Pak když bude psát dál, je možné se prosadit, protože má ulehčený start. Kdo není známý a začne psát, také se může stát, že se z něj stane objev. Upřímně řečeno s první knihou to nebývá tak těžké. Horší je to s tou druhou, třetí, čtvrtou knihou. Těžký výběr je v tom, že rukopisů chodí hrozně moc. Myslím si, že v dnešní době na sebe není špatné upozornit pomocí internetu, například blogem. Nebo je hodně klubů, kde se dá číst ze své tvorby. Můžete se domluvit s mladými hudebníky. Problém je v tom, že si každý myslí, že zrovna jeho život je obdivuhodný, že zrovna jeho pocity jsou mimořádné. Teprve až při konfrontaci s jinými zjistí, že to tak není.

Jak trvá dlouho, než si řeknete, o čem budete psát, než se do psaní pustíte. Jak moc to potom upravujete?

Hrozně málo lidí si uvědomuje, že nejde o to, jak se ta slova poskládají. Nejdůležitější je, co chci říct, ta myšlenka. Nejde o to zvracet slova na papír a myslet si o každém svém kroku, že je to mimořádná záležitost. Je to o tom, co chcete sdělit. To trvá dlouho. Myslím na to vlastně pořád. Nejlépe mi to myslí, když jedu autem jako spolujezdec, když se koupu, když jsem na masáži nebo v létě na pláži. To mluvím o těch delších projektech. Co se týče povídek, také celý den přemýšlím, co vlastně chci sdělit, a když mě to napadne, tak si napíšu jenom nějaký poznatek, třeba "ufňukaná kamarádka". Přemýšlím o tom další dny. Pak se k tomu vrátím a tu samotnou povídku píšu třeba dvě hodiny. Ještě je pravidlo, čím méně máte co říct, tím méně slov k tomu použijete.