Zřizovatelka a majitelka SCIS Ing.Alice Štunda poskytla dne 18.3.2016 rozhovor pro zpravodajský server Čtidoma.cz/The owner and founder of SCIS Mrs Alice Štinda gave an interview for the server Čtidoma.cz on 18 March 2016

logo

Matka založila pro dceru vlastní školu

Alice Štunda chtěla, aby dcera uměla dobře anglicky. Nenašla ale žádnou školku s odpovídající kvalitou, založila si tedy vlastní. Z dvojjazyčné školky se postupem času stal rozjetý vlak, z něhož už nemohla vystoupit. Sunny Canadian School v Jesenici je dnes vyhlášenou školou, jejíž studenti vyhrávají mezinárodní soutěže. Co všechno stálo za tím takovou školu vybudovat? 

majitelka

Vrátila jste se z Kanady do Čech. Bylo to kvůli narození dcery?

Víceméně. V Kanadě mám kamarády, ale doma jsem tady. Především jsem chtěla, aby dcera poznala babičku, dědečka a fungovaly u ní rodinné vazby.

Zabývala jste se analýzou ropných vrtů a pak jste úplně změnila obor.

V životě se někdy stane, že vás zavede úplně jinam od vaší profese. Po návratu do ČR jsem nenašla žádnou školku ani školu, která by byla tak kvalitní, aby moje dítě mělo plně dvojjazyčné vzdělání.

Kromě dvojjazyčného vzdělání bylo ještě něco dalšího, co vám vadilo na těch ostatních školách?

Dívala jsem se na veřejné i soukromé školy. Dvojjazyčná vize byla hnacím motorem. V té době jsem ještě nevěděla, jestli budeme žít tady, nebo se budeme vracet do Kanady. Potřebovala jsem, aby dcera disponovala vzděláním, s nímž by dokázala žít a uplatnit se jak u nás, tak v Kanadě. Na základě toho jsem tuhle školu postavila.

Ve školách a školkách jsem nenašla kvalitu, kterou jsem očekávala. Vybavení a kvalita vzdělání mi nepřišla adekvátní školnému, které se platí v těchto drahých školkách a školách.

Myslíte, že kdybyste byla ve stejné situaci dnes, tak už byste si vybrala?

Za těch třináct let, kdy naše škola existuje, už vzniklo spoustu školek a škol, které jsou na tom daleko lépe než před třinácti lety. Ale abych byla upřímná, nevybrala bych si. Jsem natolik náročná na program, učitele a další věci, že bych si, troufám si říct, nevybrala ani nyní.

Před pár lety začalo být velmi moderní založit si anglickou školku…

Podle mého názoru je trh nasycen. Děje se to posledních minimálně osm let, kdy se roztrhl pytel hlavně s anglickými školkami. Řada současných majitelů anglických školek k nám přišla na obhlídku. Každá ta škola a školka má něco. Záleží na tom, jaké potřeby má klient. Někomu opravdu stačí pár hodin angličtiny týdně. Ne veškerá klientela potřebuje mít plně dvojjazyčné dítě. Pro mě to bylo a je důležité.

Domnívám se, že i pro klasickou českou rodinu by to mělo být důležité. Svět je natolik globální a multikulturní, že je pro děti podstatné, aby se mohly pohybovat kdekoliv na světě a byly plnohodnotnými členy dané země. To dokážou jenom s plně dvojjazyčným vzděláním. A i když zůstanou v ČR, mají s dvojjazyčným vzděláním větší šanci najít si dobrou práci.

Jak náročné byly podnikatelské začátky?

Podnikatelské začátky byly velmi kruté. Řekla bych, že dnes už bych do toho nešla. Když jste nadšenec a děláte to navíc pro svoje dítě, překážky zkrátka přeskakujete, ať jsou sebevyšší. Cíl je pro vás totiž opravdu důležitý. Zezačátku to ani nebyl podnikatelský záměr. Původně jsem opravdu pouze chtěla zajistit kvalitní dvojjazyčné vzdělání pro svoji dceru a vůbec jsem si nemyslela, že se tím budu živit. Podnikatelský záměr se z toho stal až o mnoho let později.

Ministerstvo školství bylo opravdu zaskočeno naší žádostí o 50% výuce předmětů v češtině a 50% v angličtině. Tehdy neměli jazykově vybavené inspektory. Nemohli by nás tudíž kontrolovat. Existovaly některé školy s hudební výchovou nebo tělocvikem v angličtině. Já jsem přišla s tím, že chci v angličtině matematiku, chemii, zeměpis...Bylo nepředstavitelné, aby se takto důležité předměty vyučovaly půl na půl.

Jak se to nakonec vyřešilo?

V téhle republice jsme opravdovými průkopníky s dvojjazyčným curriculem. Vše jsme doladili až léty praxe. Např. české dějiny musíme odučit celé v češtině, což dává smysl. Některé předměty je potřeba mít celé v angličtině, jiné dělíme přesně půl na půl. Když spočítáte úplně všechny hodiny, vychází jich 50 % v češtině a 50 % v angličtině.

Např. ve fyzice jsou v češtině a angličtině stejné vzorečky, ale písmenka ve vzorečku jsou jiná. Na nás je vymyslet, co je nejrozumnější pro děti. Američané používají jiné metody např. v matematice při dělení. Na takové detaily narážíme denně. Naši učitelé musí být multikulturní a být schopni akceptovat jiné metody.

Měli s tím zezačátku problém i rodiče?

Jednoznačně. I dnes s tím mají někteří rodiče problém. A nejen s těmito, ale i s českými metodami, např. s Hejného metodou v matematice. Rodiče prvňáčků mají obvykle strach, jestli to učíme dobře. Teprve později, když vidí úspěchy starších dětí, začnou nám věřit. Čím starší máme děti, tím je to jednodušší.  Nejtěžší to bylo v letech, kdy nad těmi prvňáčky ještě nebyl žádný starší ročník. Rodičům jsme nemohli dokázat, že jsme dobří. I z toho důvodu byly první roky hodně náročné.

Když jste školku otevírala, měla jste k tomu ještě další práci?

Tehdy jsem byla ještě na mateřské. Neměla jsem práci, ale počítala jsem s tím, že do nějaké práce půjdu. Ze školky se ale stal rozjetý vlak, ze kterého se nedalo vystoupit.

Školka byla původně na Hlubočince. Podle čeho jste volila lokalitu? Bylo to kvůli místu bydliště, nebo to mělo nějaký jiný důvod?

Bylo to v místě bydliště, žádný jiný důvod nebyl. Škola rostla rychle a byly třeba nové větší prostory. Obec Sulice se k našemu záměru vybudovat novou školu postavila negativně. Zatímco obec Jesenice brala jako prestiž mít takovou školu. Nabídli nám výměnný obchod, obecní pozemky k pronájmu za umístění 50 obecních dětí na 15 let téměř zadarmo. Zbytek nákladů hradí naše škola.

Co na svojí práci nejvíce milujete?

Největší odměna je pro mě vidět výsledky dětí. Finanční odměna není zdaleka taková, aby se vyrovnala  stresu a emocím, které v tomto byznysu panují. Jakmile jsou v byznysu děti, znamená to opravdu velké emoce.

Děti k nám přijdou ve dvou letech, kdy neumí pořádně mluvit ani česky, natož anglicky. Potom je vidím na gymnáziu, jak čtou anglicky Shakespeara, vyhrávají mezinárodní soutěže. Až uvidím děti maturovat s mezinárodní maturitou, řeknu si, že to opravdu mělo smysl.

Kolik času své práci věnujete?

Teď už méně, ale před pár lety jsem pracovala šestnáct až osmnáct hodin denně. Člověk to musí dělat s opravdovým nadšením a zaujetím. Řekla bych, že největší nadšení tomu dá vaše dítě. Kdyby to člověk dělal jenom pro to, že chce vydělat nějaké peníze, nedojdete podle mě tak daleko, jako když to dělá pro svoje dítě. Proto si myslím, že je to tak úspěšné.

Vyzkoušela jste si někdy i roli pedagoga?

Ano, bylo to kdysi dávno. Z gymnázia jsem se nedostala na vysokou školu, protože moji rodiče neměli dobrý kádrový profil. Chtěla jsem se ubírat přírodovědným směrem. Když jsem se nedostala, šla jsem na rok učit na základní školu. Tam jsem učila chemii a několik dalších předmětů. V dalším roce jsem se dostala na vysokou školu chemicko – technologickou, která byla nejblíže přírodním vědám, jimž jsem se chtěla věnovat.

Chtěla byste si to někdy zopakovat?

Nechtěla. Chodím do tříd, abych neustále dostávala zpětnou vazbu, ale neučím. Myslím si, že každý má dělat to, co umí. Jsem tady přes byznys management, který jsem vystudovala v Kanadě. Řeším finanční, právní a manažerské záležitosti, ale nechtěla bych se úplně plést do učení.

Jaké jsou plány do budoucna?

V tuhle chvíli je nechci úplně vyzrazovat. Prioritou je, aby fungovala tato škola. Co se týče vzdálenější budoucnosti, ráda bych, abychom se rozšířili.